Patrik Hábl – Putování za čtyřmi slunci

Nejnovější malířský projekt Patrika Hábla (1975) představuje výběr obrazů, které v posledních letech soustředěně rozvíjejí jeho experimentální techniku vymývané malby. Ačkoli v podstatě nikdy nezaznamenávají konkrétní scenérie, všechny se týkají prožitku z krajiny. Svůj základ sice mají v pozorování, ale víc než skutečným krajinným úsekem jsou vzpomínkou, která si uchovala sílu vnímání, zatímco přesné obrysy času i místa postupně mizely. Ostatně, není náhoda, že Patrik Hábl tuto techniku nejintenzivněji rozvedl právě v době pandemie.

Název výstavy odkazuje k jednomu z obrazů, v němž se skutečně objevují čtyři výrazné barevné skvrny vzdáleně připomínající slunce. Pojmenování však zůstává spíš v poloze lehce romantizujícího, významově otevřeného a emotivního výrazu, než aby bylo doslovným klíčem k interpretaci celého souboru. Nečekaná situace je možná pointou každého putování. V tomto případě ale slunce nevystupuje jako formativní krajinotvorný element, už proto, že v některých scenériích hraje prakticky marginální roli. Namísto toho je však podstatnou součástí samotného vzniku maleb. Patrik Hábl pracuje na obrazech tohoto typu venku, pod širým nebem, kde právě sluneční teplo určuje tempo schnutí vodou ředěného akrylu a stává se jednou ze zásadních podmínek další práce. Příroda u něj tedy není jen rozvolněným námětem. Přímo vstupuje do procesu vzniku obrazu.

Ačkoli jsou Háblovy krajiny až na výjimky liduprázdné, nejsou neosobní. Naopak. Otevírají prostor, který divák objevuje sám pro sebe, bez stafáže, příběhu či jednoznačné orientace. Současně však nesou silnou stopu tělesnosti. Vznikají pohyby rukou, vahou plátna, působením gravitace, rychlostí rozhodování i bezprostředním kontaktem s vodou, vzduchem a sluncem. Právě v této zvláštní rovnováze mezi fyzickou konkrétností a obrazovou neurčitostí může spočívat jejich hlavní intenzita. Nezobrazují krajinu jako teritorium. Přibližují ji jako zkušenost.

Text k výstavě: Radek Wohlmuth, kurátor výstavy